Spojené státy americké
Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantského pobřeží. Od roku 1664 se Anglie a později Království Velké Británie postupně zmocnily nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořily na pobřeží 13 kolonií. Ty se staly základem budoucích USA.
Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici. Pověstným incidentem se stalo zvláště tzv. Bostonské pití čaje. Napětí vyvrcholilo v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických.
Mohutný hospodářský rozvoj po skončení občanské války způsobil, že se USA již roku 1872 staly hospodářsky nejsilnější zemí světa. Za tímto rozmachem na konci 19. a začátku 20. století stáli průmyslníci jako Cornelius Vanderbilt, John D. Rockefeller, Henry Ford a Andrew Carnegie, či bankéř John Pierpont Morgan.
Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí.
20. léta 20. století přinesla další mohutný rozmach hospodářství. Americkým sebevědomím zacloumal až krach na newyorské burze v roce 1929. Ten způsobil celosvětovou ekonomickou krizi, jež katalyzovala zejména politický vývoj v Evropě. V samotných Spojených státech vedla k opuštění čisté „laissez faire“ ekonomické politiky (tedy k nevměšování státu do soukromých společností) a větším státním zásahům do ekonomiky v rámci plánu zvaného New Deal, který připravil Demokrat Franklin Delano Roosevelt.
Pro Spojené státy americké byla druhá světová válka velmi výhodným byznysem. Od spojenců si nechali platit převážně ve zlatě nebo jejich územím. Díky tomu nahromadili během druhé světové války dvě třetiny světového fyzického zlata. I díky tomu byl přijat Brettonwoodský měnový systém.
Až do začátku první světové války byla hodnota jednotlivých měn navázána na zlato (například americký dolar byl definován jako 1/20 unce zlata), a toto navázání znemožňovalo vydávat nové ničím nekryté peníze. Enormní válečné výdaje vedly válčící strany k opuštění zlata a inflaci, protože inflace je svého druhu zdanění, na rozdíl od skutečných daní však jej není třeba veřejně vyhlašovat a lze jej provádět i bez vědomého souhlasu veřejnosti. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly, dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později. Po skončení první světové války se už ani jedna ze stran k původnímu standardu nevrátila.
V červenci 1944 se v hotelu Mount Washington v okresu Bretton Woods v New Hampshire, USA konala jednání mezi 44 zeměmi (v nichž měly hlavní slovo Velká Británie a Spojené státy americké) o nové koncepci peněžního systému, která by v poválečném světě mohla být zavedena. Výsledkem byla tzv. brettonwoodská dohoda (též opisně nazývaná standard ekvivalence dolaru a zlata) coby první globální peněžní konstituce. Body této konference se promýšlely dva roky dopředu. Podstatou dohody bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané. Dohoda byla podepsána všemi 45 zúčastněnými zeměmi a v následujícím roce, 1945, vstoupila v platnost.
Americký dolar získal status oficiální celosvětové rezervní měny, od které navíc budou měny ostatních zemí odvozeny. Současně Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci zlata (jednalo se o jistou formu zlatého standardu). V zájmu centrálních bank ostatních států bylo vytvořit si dostatečné měnové rezervy právě v amerických dolarech. To zpětně zvýšilo atraktivitu této měny a posílilo její postavení v poválečném světě.
Brettonwoodská dohoda dala vzniknout Stabilizačnímu fondu, později Mezinárodnímu měnovému fondu, který na nově vzniklý systém začal dohlížet. Dále pak vznikla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, později Světová banka.
Konverze dolaru za zlato nebyla vymahatelná jednotlivcem, ale měly na ni nárok centrální banky jiných zemí. V důsledku to znamenalo, že centrální banka Spojených států (Federální rezervní systém) byla povinna na žádost bank jiných zemí směnit dodanou sumu dolarů za odpovídající množství zlata. Vlády Spojených států však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za zlato, což vedlo k odčerpávání zlata drženého americkými bankami z území Spojených států a USA o své měnové zlato přicházely. Vzhledem k tomu, že Spojené státy americké měly po druhé světové válce značné zásoby zlata, se držel systém poměrně dlouho, ale koncem 60. let se začal rozpadat.
Spojené státy na to v březnu 1968 reagovaly úpravou, podle které mělo být americké měnové zlato obchodováno zcela odděleně (stále za cenu 35 dolarů za unci) od zlata na světových trzích. Ostatní vlády se zavázaly neprodávat ani nenakupovat toto zlato jinde. V srpnu roku 1971, kdy o splnění závazku podle brettonwoodské dohody zažádaly Francie a Velká Británie, jim tehdejší prezident Richard Nixon nevyhověl a 15. srpna tzv. uzavřením zlatého okna brettonwoodský systém zrušil. To vedlo k éře pohyblivých devizových kurzů. Cena zlata během několika měsíců od konce Brettonwoodské dohody vzrostla řádově desetinásobně.