Rezervní měna je měna, která je ve vysokém množství uchovávána dalšími zeměmi a bankami jako součást jejich finančních rezerv. Rezervní měna bývá často používána i pro určování cen komodit na globálním trhu (zlato, ropa, atd). V současné době je hlavní světovou rezervní měnou americký dolar.
Údaje Mezinárodního měnového fondu o složení zahraničních měnových rezerv
USD
EUR
jiné
V průběhu posledních 600 let bylo možné vidět střídání světových rezervních měn v pravidelných cyklech.
Všechny tyto země kontrolovaly světový obchod. V začátcích se jednalo o nové trasy, které objevili. Každá země v dané době na něčem zbohatla (obchod s otroky, kořením, atd.) a měla významný vliv sahající široko za její hranice. Například Británie na svém vrcholu kontrolovala díky svým koloniím až čtvrtinu světa.
Jaké to má výhody pro zemi, vydávající světovou rezervní měnu?
Ušetří na směně měny při nákupu komodit (na rozdíl od jiných zemí, které nejdřív smění svou měnu za světovou rezervní měnu, aby tyto komodity nakoupili) nebo si může půjčovat za nižší úrok, protože o její měnu je velký zájem. Mimo to, má v danou dobu tato země velký dosah ekonomický, kulturní a v neposlední řadě politický.
Portugalská koloniální říše
Portugalská koloniální říše byla první říší ve skutečně globálním měřítku a nejdéle existujícím koloniálním impériem v historii – od zisku Ceuty v roce 1415 po předání Macaa Číně roku 1999.
V průběhu 15. a 16. století se z Portugalska stala světová obchodní a námořní velmoc, do konce 17. století získalo četné kolonie v Africe, Americe, Indii a jihovýchodní Asii. Úpadek portugalské koloniální říše od 17. století měl souvislost s větší angažovaností Britů, Francouzů a Nizozemců v zámoří. Portugalci nedokázali konkurenci silnějších národů efektivně čelit.
Španělské impérium
Španělské impérium neboli Španělská říše bylo jednou z nejstarších a nejrozsáhlejších koloniálních říší v historii. Španělsko se v průběhu 15. a 16. století stalo průkopníkem v zámořských objevech, na nově objevených územích poté velice často zakládalo vlastní kolonie. Rozsáhlá území v Jižní Americe byla však získána na úkor tamějších kultur. Španělsko dále vybudovalo rozsáhlou obchodní síť.
V průběhu 16. století se Španělsko stalo přední globální supervelmocí. Díky přílivu zlata a stříbra ze svých amerických kolonií si mohlo dovolit vydržovat silnou armádu a námořnictvo, díky nimž dominovalo světovým mořím i evropským a americkým bojištím. V této době zažívá nebývalý rozkvět i španělská kultura, 16. a 17. století se proto označuje za španělský zlatý věk.
Od poloviny 17. století však španělské impérium začalo ztrácet na síle. Španělsko definitivně ztratilo status supervelmoci po válkách o španělské dědictví. Odkazem španělské koloniální říše je zejména rozšíření španělštiny jako mateřského jazyka většiny obyvatel střední a jižní Ameriky a rozšíření římskokatolické víry do území pod španělskou nadvládou. Z Ameriky byly do Evropy také přivezeny mnohé dnes obvyklé potraviny, mj. brambory, kukuřice, paprika, rajčata, arašídy nebo tabák.
Nizozemská koloniální říše
Nizozemská koloniální říše začala být Spojenými provinciemi nizozemskými budována od let 1595-96, v období tzv. osmdesátileté války proti Španělské říši. Na rozdíl od Španělska a Portugalska však Nizozemsko, podobně jako např. Velká Británie či Švédsko, získávalo nová území prostřednictvím specializovaných soukromých společností (nejslavnější z nich byla Východoindická společnost). S místními vládci nejdříve Nizozemci zavírali obchodní dohody a dohody o nájmu území, což jim později umožnilo odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s exotickými komoditami (koření, drahé látky a dřeva, různé plodiny).
V 17. století pak došlo k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění. V této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu a země se stala jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa.
S politicko-hospodářským slábnutím mateřské země od poloviny 18. století se postupně rozsah nizozemské koloniální říše zmenšoval – Nizozemci přicházeli o území a základny ve prospěch dravějších soupeřů, zejména Británie.
Po Francouzské revoluci se v roce 1795 nizozemských provincií zmocnila francouzská vojska. Francouzi na tomto území vyhlásili Batávskou republiku a později Holandské království, které bylo v letech 1810 až 1814 připojeno přímo k napoleonské Francii.
Francouzská koloniální říše
Francie získávala první kolonie na počátku 17. století, postupem času se stala jednou z rozhodujících světových koloniálních velmocí.
Od poloviny 18. století do začátku 19. století procházela Francie složitým obdobím vyčerpávajících válek a vnitřních konfliktů, které měly za následek ztrátu koloniálních území Francie přestala být světovou velmocí po prohrané bitvě u Waterloo a na trůnu ji vystřídala Velká Británie.
Britské impérium
Základem pro budoucí britské zámořské impérium byla námořní politika. Vítězstvím nad španělskou Armadou v roce 1588 se Anglie stala jednou z nejvýznamnějších námořních mocností. Díky neobyčejnému rozsahu britské koloniální říše se do mnoha zemí rozšířila mimo jiné anglická kultura, anglický právní systém, tradiční sporty (např. kriket, ragby a fotbal), anglická měrná soustava, způsob vzdělávání a zejména angličtina, která je dnes všeobecně nejpoužívanějším dorozumívacím jazykem.
Britské impérium nebo Britská říše byla největší koloniální říše v dějinách lidstva. Rozloha v roce 1921 činila 33 milionů km², čili přibližně čtvrtinu celkové rozlohy zemské souše.
Británii velice pomohla také industriální revoluce (v podstatě byly dvě, jedna v r. 1700 a druhá v r. 1850). Británii to umožnilo být mnohem efektivnější a dosahovat extrémně nízké náklady (např. strojovému zpracování bavlny dosáhly 500x nižší výrobní náklady než tradičním způsobem probíhalo v Číně).
Se vznikem USA se také datuje zánik „prvního britského impéria“ – expanze v Severní Americe byla u konce a Británie začala svou moc rozšiřovat do ostatních částí světa. Toto vedlo ke zrodu „druhého britského impéria“ v Asii, Oceánii a později také v Africe.
Britské impérium se rozpadlo v desetiletích následujících po druhé světové válce, většina nástupnických zemí je dnes sdružená ve Společenství národů. Evropská koloniální politika přibližně mezi lety 1870 a 1914 se označuje jako tzv. nový imperialismus. Tato perioda byla ve znamení rozdělení celého světa mezi světové velmoci.
Spojené státy americké
Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantského pobřeží. Od roku 1664 se Anglie a později Království Velké Británie postupně zmocnily nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořily na pobřeží 13 kolonií. Ty se staly základem budoucích USA.
Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici. Pověstným incidentem se stalo zvláště tzv. Bostonské pití čaje. Napětí vyvrcholilo v roce 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických.
Mohutný hospodářský rozvoj po skončení občanské války způsobil, že se USA již roku 1872 staly hospodářsky nejsilnější zemí světa. Za tímto rozmachem na konci 19. a začátku 20. století stáli průmyslníci jako Cornelius Vanderbilt, John D. Rockefeller, Henry Ford a Andrew Carnegie, či bankéř John Pierpont Morgan.
Na počátku 20. století se Spojené státy staly jednou ze světových velmocí.
20. léta 20. století přinesla další mohutný rozmach hospodářství. Americkým sebevědomím zacloumal až krach na newyorské burze v roce 1929. Ten způsobil celosvětovou ekonomickou krizi, jež katalyzovala zejména politický vývoj v Evropě. V samotných Spojených státech vedla k opuštění čisté „laissez faire“ ekonomické politiky (tedy k nevměšování státu do soukromých společností) a větším státním zásahům do ekonomiky v rámci plánu zvaného New Deal, který připravil Demokrat Franklin Delano Roosevelt.
Pro Spojené státy americké byla druhá světová válka velmi výhodným byznysem. Od spojenců si nechali platit převážně ve zlatě nebo jejich územím. Díky tomu nahromadili během druhé světové války dvě třetiny světového fyzického zlata. I díky tomu byl přijat Brettonwoodský měnový systém.
Až do začátku první světové války byla hodnota jednotlivých měn navázána na zlato (například americký dolar byl definován jako 1/20 unce zlata), a toto navázání znemožňovalo vydávat nové ničím nekryté peníze. Enormní válečné výdaje vedly válčící strany k opuštění zlata a inflaci, protože inflace je svého druhu zdanění, na rozdíl od skutečných daní však jej není třeba veřejně vyhlašovat a lze jej provádět i bez vědomého souhlasu veřejnosti. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly, dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později. Po skončení první světové války se už ani jedna ze stran k původnímu standardu nevrátila.
V červenci 1944 se v hotelu Mount Washington v okresu Bretton Woods v New Hampshire, USA konala jednání mezi 44 zeměmi (v nichž měly hlavní slovo Velká Británie a Spojené státy americké) o nové koncepci peněžního systému, která by v poválečném světě mohla být zavedena. Výsledkem byla tzv. brettonwoodská dohoda (též opisně nazývaná standard ekvivalence dolaru a zlata) coby první globální peněžní konstituce. Body této konference se promýšlely dva roky dopředu. Podstatou dohody bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané. Dohoda byla podepsána všemi 45 zúčastněnými zeměmi a v následujícím roce, 1945, vstoupila v platnost.
Americký dolar získal status oficiální celosvětové rezervní měny, od které navíc budou měny ostatních zemí odvozeny. Současně Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci zlata (jednalo se o jistou formu zlatého standardu). V zájmu centrálních bank ostatních států bylo vytvořit si dostatečné měnové rezervy právě v amerických dolarech. To zpětně zvýšilo atraktivitu této měny a posílilo její postavení v poválečném světě.
Brettonwoodská dohoda dala vzniknout Stabilizačnímu fondu, později Mezinárodnímu měnovému fondu, který na nově vzniklý systém začal dohlížet. Dále pak vznikla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, později Světová banka.
Konverze dolaru za zlato nebyla vymahatelná jednotlivcem, ale měly na ni nárok centrální banky jiných zemí. V důsledku to znamenalo, že centrální banka Spojených států (Federální rezervní systém) byla povinna na žádost bank jiných zemí směnit dodanou sumu dolarů za odpovídající množství zlata. Vlády Spojených států však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za zlato, což vedlo k odčerpávání zlata drženého americkými bankami z území Spojených států a USA o své měnové zlato přicházely. Vzhledem k tomu, že Spojené státy americké měly po druhé světové válce značné zásoby zlata, se držel systém poměrně dlouho, ale koncem 60. let se začal rozpadat.
Spojené státy na to v březnu 1968 reagovaly úpravou, podle které mělo být americké měnové zlato obchodováno zcela odděleně (stále za cenu 35 dolarů za unci) od zlata na světových trzích. Ostatní vlády se zavázaly neprodávat ani nenakupovat toto zlato jinde. V srpnu roku 1971, kdy o splnění závazku podle brettonwoodské dohody zažádaly Francie a Velká Británie, jim tehdejší prezident Richard Nixon nevyhověl a 15. srpna tzv. uzavřením zlatého okna brettonwoodský systém zrušil. To vedlo k éře pohyblivých devizových kurzů. Cena zlata během několika měsíců od konce Brettonwoodské dohody vzrostla řádově desetinásobně.
Nejdéle na trůnu světové rezervní měny byla měna Španělska a to přesně 110 let. Americký dolar je na trůnu od roku 1920 a tak mu možná již zbývá poslední dekáda jeho kralování.
Jaká měna ho vystřídá? Bude to měna digitální? Nebo snad podložená zlatem? Sledujte náš web a dozvíte se to mezi prvními.
Partneři
