Většina světových centrálních bank se nyní poměrně intenzivně zabývá možností zavedení vlastních digitálních měn. Reagují tak nejen na rostoucí zájem o kryptoměny, ale i na vyčerpávající se potenciál současných monetárních stimulů.
Co se konkrétně skrývá pod zkratkou CBDC?
A co by vznik alternativy k dnešní hotovosti a elektronickým penězům znamenal pro finanční systém?
Pro pochopení významu digitálních měn centrálních bank (Central Bank Digital Currencies, CBDC) je nutné rozumět funkcionalitě současných peněz. Ty je možné držet v hotovosti, která představuje závazek přímo za centrální bankou. Druhou nyní častěji využívanou variantou jsou elektronické peníze v podobě bankovních vkladů, které jsou pak závazkem za konkrétní komerční bankou.
V případě zavedení CBDC by existovala možnost držet peníze, které jsou závazkem za centrální bankou, v elektronické formě. Odpadlo by tak riziko protistrany (komerční banky), které existuje při používání současných elektronických peněz. Digitální měny centrálních bank by nicméně byly plně směnitelné za ostatní druhy peněz v poměru 1:1 a byly by tak z pohledu uživatele alternativou k hotovosti či bankovnímu vkladu.
Centrální banky prezentují jako hlavní výhody CBDC zrychlení a zlevnění plateb či posílení odolnosti finančního systému. Z pohledu běžného uživatele by však k výrazné evoluci k lepšímu nedošlo. Zavedením digitálních měn by si centrální banky spíše rozvázaly ruce v oblasti monetární politiky. Tím spíše v případě, kdy by časem došlo ke zrušení hotovosti, která má k CBDC v současné době nejblíže.
Centrální banky by v takovém případě mohly podstatně lépe řídit objem měnové zásoby v ekonomice, kterou nyní ovládají jen nepřímo. Mohl by rovněž odpadnout mantinel pro snížení úrokových sazeb do záporu, tomu dnes brání právě alternativa držby peněz v hotovosti. S CBDC by se zároveň otevřela Pandořina skříňka v podobě možnosti zavedení politiky vrtulníkových peněz, tedy distribuce měnových stimulů obyvatelům přímo z kapsy centrální banky.
Transakce prováděné skrze digitální měny centrálních bank by byly velmi dobře sledovatelné, což by ztížilo obcházení daní a praní špinavých peněz. Regulátor by dokonce mohl určit, na jaký účel mají být prostředky využity, přičemž existuje i varianta omezené časové platnosti takových peněz. Zabránilo by se tak situaci, kdy například ve Spojených státech celá řada příjemců stimulačních šeků peníze neutratila, ale uspořila či investovala na kapitálových trzích. Centrální bankéři by navíc mohli podporu adresovat konkrétním lidem a některé skupiny naopak penalizovat zápornými sazbami.
Vzhledem k těmto informacím jen málokoho překvapí, že nejdále jsou z významných zemí s možným zavedením CBDC v Číně, kde se dokonce hovoří o plném nahrazení hotovosti prostřednictvím digitálního jüanu. Sen velkého bratra o sledování veškerých peněžních transakcí v ekonomice se tak možná stane skutečností.
Aktivně se v této otázce angažuje i centrální banka Švédska, kde se dlouhodobě potýkají s poklesem hotovostních transakcí v ekonomice.
